Onesvobození 1945

Konec války přinesl osvobození od nacismu, svobodu však nikoliv

Pod nadpisem „Jsme svědky pokřiveného obrazu dějin“ přinesly Lidové noviny 11. dubna 2015 dvoustránkový rozhovor s historikem Janem Němečkem, vedoucím oddělení dějin 20. století Historického ústavu AV ČR (text rozhovoru je k dispozici zde). Jelikož jsem v tomto rozhovoru opakovaně zmiňován a jsou zde překrouceně popsány mé údajné názory o událostech roku 1945, cítil jsem se nucen reagovat a některé věci uvést na pravou míru. To jsem učinil v článku, který 28. dubna 2015 vyšel v tištěných LN (a který jsem redakci zaslal již 15. dubna).

Redakce LN nebyla ochotna přistoupit na můj návrh, abych dostal příležitost svůj pohled na tyto historické události nastínit rovněž v rámci rozhovoru a v podobném rozsahu jako kolega Jan Němeček. Byla mi nabídnuta méně než polovina prostoru, který zahrnuje rozhovor s Janem Němečkem. V rozsahu pouhých pěti tisíc znaků včetně mezer nastínit dost citlivé historické téma považuji však za neseriózní a takovou zkratkovitou formu „popularizace“ raději přenechávám jiným.

V následujících tezích se snažím shrnout, co si skutečně myslím o skončení druhé světové války a roli Rudé armády v kontextu československého roku 1945, tedy o tématu, jehož se dotýkal rozhovor Jana Němečka publikovaný v LN. A věřte, že se tentokrát jedná o autorizované znění.

1/ Československo bylo v roce 1945 opravdu osvobozeno, sovětskou a dalšími spojeneckými armádami. Jednalo se o osvobození od nacistického jha. Jen díky porážce třetí říše přestalo masové vraždění československých Židů a Romů. Ustal teror okupantského režimu, včetně likvidování a perzekvování tisíců vlastenců a demokratů. Svržení nacistického zla bylo v perspektivě dobových aktérů hlavním cílem všech sil, které stály na straně spojenecké aliance. Tento cíl byl splněn. To znamenalo vítězství, jehož důstojná oslava je i 70 let poté plně na místě.

2/ Osvobození však neobnovilo svobodu, ale zahájilo více než 44 let trvající období dalšího potlačování demokratických zásad a podrobení národa novým podobám autoritativního vládnutí, kterým byly – přes jejich proměnitelnost v čase – již od roku 1945 vlastní významné totalizující prvky. Svobodné poměry nenastaly na území obnoveného Československa po skončení války z více hledisek, vybíráme pouze tři příklady z mnoha možných.

Obr. Ukazatele s ruskými nápisy v obci Velká Polom na Opavsku (1945). Zdroj: Slezské zemské muzeum, fotosbírka, sign. B79.619

a)    Nový, podle sovětského receptu vytvořený systém Národní fronty nepřipustil politickou opozici. V jeho rámci byly na území českých zemí povoleny pouze tři socialistické strany, jako jediná nesocialistická strana lidová. Zakázány byly konkurující politické strany, jež v předválečné republice reprezentovaly nadpoloviční většinu obyvatel. Již v období „řízené demokracie“ třetí republiky (1945–1948) se stalo běžným postupem, že parlament byl při řešení zásadních otázek obcházen – rozhodnutí padla v úzkém kruhu předáků povolených politických stran, buď v rámci národněfrontových grémií nebo v nově vytvořeném předsednictvu vlády. Někdy dokonce byla závažná rozhodnutí učiněna i zcela mimo oficiální struktury, nebyl o nich ani informován parlament (např. smlouva se Sovětským svazem o dodání jáchymovského uranu).

b)    Omezovány byly občanská práva a svobody občanů. V případě téměř třetiny obyvatel českých zemí (neslovanských předválečných občanů, též desetitisíc Čechů) byly dokonce zcela suspendovány. Na tři miliony dosavadních občanů byly – po konfiskaci jejich majetku bez náhrady – nuceně vysídleny. Nikoliv po přezkumu, zda se něčeho konkrétního dopustily (což byl jistě případ několika stovek tisíc z nich), ale pouze na základě etnické příslušnosti. Další osoby byly rozsídleny v rámci republiky, některé i opakovaně. Několika stovkám tisíc civilistů pak bylo přikázáno vykonávat nucenou práci. V provozu bylo udržováno či nově zřízeno přes 300 táborových a dalších konfinačních zařízení, do kterých byli mimosoudně uvrženi nezřídka i ženy, starci a děti. Internovaní byli vystaveni jen pozvolna se zlepšujícím, v podstatě však tristním hygienickým podmínkám, často i sadistickému týrání, dobově nazývanému „gestapismus“. Několik tisíc civilních osob zážitek československého „lágru“ nepřežilo, byli mezi nimi i Češi.

c)    Plně restaurována nebyla ani státní suverenita. Českoslovenští reprezentanti, v čele s Edvardem Benešem, se již za války dobrovolně rozhodli k úzkému spojenectví se Sovětským svazem. Přes varování ze strany Západu, některých exilových Čechů a Slováků a třeba i polské exilové vlády se Beneš oddal iluzi, že Stalinský režim se postupně zdemokratizuje a dostojí svému slibu nevměšovat se do vnitřních záležitostí nových středoevropských spojenců (zde mě – při vědomí již dávno známých poznatků o sovětských snahách ovlivňovat vnitropolitický vývoj v Československu, např. vysíláním náměstka ministra zahraničních věcí SSSR Valeriana Zorina 19. února 1948 do Prahy – poněkud v tomto kontextu překvapil zavádějící výrok Jana Němečka, že v únoru 1948 „šlo o vnitropolitickou záležitost Československa“).

Svému novému pánovi předala samozvaná československá reprezentace krátce po skončení války bez kladení jakéhokoliv odporu území Podkarpatské Rusi. Protesty pražské vlády proti svévolnému počínání nejen vojenských sovětských orgánů zůstaly polovičaté a převážně neúčinné. Šlo o závažné, notoricky často a na mnoha místech se opakující jevy. O zabavování majetku, jehož výskyt potvrzuje i sám Jan Němeček, aniž by však kupodivu v tomto či v následně uvedených přehmatech vnímal projev okupantského chování. Němeček se zmiňuje také o zavlečení osob, mýlí se však, pokud se domnívá, že „především to byli sovětští občané“. Deportace se týkaly zejména na území Slovenska a Podkarpatské Rusi i tisíců civilistů, včetně Čechů, Slováků, Maďarů a Rusinů. Se zaťatými zuby se Čechoslováci smířili i s celou řadou dalších případů omezování státní svrchovanosti, stačí vzpomenout například záměrnou sovětskou izolaci vládních činitelů a prezidenta Beneše na území osvobozeného Slovenska v klíčovém období jara 1945.

Obr. Rudoarmějci přijíždějí do Znojma (květen 1945). Zdroj: Jihomoravské muzeum ve  Znojmě, sbírka fotografií, sign. F IV/1275

Otevřený postup proti Moskvě byl prostě tabu. Na mezinárodním poli hlasovalo Československo demonstrativně se sovětskými zástupci. Jen na sovětský nátlak vláda v létě 1947 odřekla svoji účast na americkém Marshallově plánu. Nejpozději tehdy bylo pro Západ jasné, že Československo se nachází již plně pod kontrolou SSSR. Ba co více, že o obnovení plné svéprávnosti nemá jeho politické vedení ani zájem.

3/ Ze striktně vojenského hlediska se v roce 1945 konala samozřejmě nová okupace. Většina československého území byla okupována osvobozujícími sovětskými vojsky. Sověti tím vyhověli přání československé exilové vlády. Jednalo se bezpochyby o správné rozhodnutí, neboť rozumná alternativa ani neexistovala. Dokonce i americká armáda, která osvobodila většinu západních a část jižních Čech, mluvila ve svých dokumentech z období květen až listopad 1945 zcela otevřeně o „okupaci“ československého území svými vojsky. Na dobu sedmi měsíců pobývalo na území republiky několik set tisíc rudoarmějců a několik desítek tisíc příslušníků US Army (jde o odhady, bližší čísla zřejmě neznala ani pražská vláda). Nacházeli se v roli osvoboditelů a dočasných okupantů území zároveň. V tom není rozpor.    

4/ Znásilňování žen a dívek – mimochodem nejen německých, ale i českých – bylo během pobytu sovětských vojsk na celém území Československa poměrně častým jevem. Takřka každodenní záležitostí bylo pak drancování majetku, které se ve stovkách případů neobešlo bez usmrcení či zranění civilistů. Na můj vkus Jan Němeček tyto převážně tragické události příliš odlehčuje, např. poukazem na to, že se to stalo i jinde, kde vstoupily spojenecké armády na cizí území.

Za problematické zamlžení historické pravdy pak pokládám Němečkovo upozornění, že se také příslušníci americké armády dopustili znásilňování žen. Pokud jde o Československo, není to až na velmi ojedinělé výjimky jednoduše pravda (platí to i pro drancování majetku a další násilné činy). Lituji, že Němeček, když už srovnává chování sovětských a amerických okupačních vojsk na našem území, neinformuje o dalších zcela podstatných rozdílech. Mám tím na mysli třeba to, že Američané zásadně neprovedli žádné hromadné odvlečení civilistů. Stavěli se rozhodně i proti jakémukoliv vyhánění domácího německého obyvatelstva přes státní hranice. Právě proto v území obsazeném americkou armádou k žádnému „divokému odsunu“ nedošlo.

Obr. Uvítání amerických jednotek na náměstí v Domažlicích (květen 1945). Zdroj: Muzeum Chodska v Domažlicích, fotosbírka, bez sign.

5/ Je neoddiskutovatelnou skutečností, že česká historiografie se v uplynulých sedmdesáti letech závažnému tématu znásilňování ani přibližně nevěnovala. Jde o opomíjené, možná i tabuizované téma. Proto je pokus novináře Ivana Motýla o prolomení mlčení o těchto bolestivých událostech jistě záslužný. Velmi snadno je pak doložitelné mnou skutečně vyslovené tvrzení, že jinde (např. v Německu a v Polsku) byly již vydány nejen četné memoáry, ale převážně po roce 1989 i fundované vědecké práce k případům znásilňování osvoboditeli. Tento nesporný dluh české historiografie nelze jen odbýt poukazem na mezerovitou pramennou základnu. V regionálních archivech se nachází mnoho materiálů k nepřístojnostem spáchaným rudoarmějci, včetně případů sexuálního zneužívání. Nejsem si ovšem tak jist, zda o těchto dochovaných spisech má Jan Němeček přehled, když se převážně zabývá dějinami diplomacie a nemá patrně příliš ve zvyku chodit do mimopražských českých archivů (bádal jsem ve více než padesáti z nich).

Mimochodem, a na této poznámce mi velmi záleží: Prameny, a i memoáry, zároveň dokumentují četné případy, když se příslušníci Rudé armády chovali k civilistům jakékoliv národnosti velmi korektně a lidsky. I v tomto kontextu (vedle obrovských obětí na padlých a zraněných, které rudoarmějci při svém boji za osvobození Československa utrpěli) si ostatně myslím, že současný, často neutěšený stav různých památníků, pomníků a hřbitovů připomínajících oběti rudoarmějců na českém území je ostudou. Při připomínání obětí války nesmí hrát roli, jakou měli národnost nebo za jakou ideologii bojovali (byli nuceni bojovat). Českou vládu proto vyzývám, aby vyčlenila více prostředků pro důstojné udržování příslušných míst paměti a zabývala se tímto problémem soustavně. 

6/ Když jsme se dostali k regionálním výzkumům a jejich významu, tak si nemohu odpustit další poznámku. Jan Němeček je v rozhovoru LN citován slovy „Místo komplexního výzkumu dějin okupace a rezistence se však řeší problémy této doby nahodile, často podle módního zájmu. Vždyť co víme o desítkách a stovkách koncentračních, zajateckých, pracovních a dalších nacistických táborů a jejich pobočkách na území protektorátu? Poslední a v zásadě jediná přehledná práce na toto téma vyšla na sklonku 60. let 20. století.“ Jan Němeček tím určitě měl na mysli stále velmi užitečnou práci „Tábory utrpení a smrti“ sestavenou Růženou Bubeníčkovou (Hlušičkovou), Ludmilou Kubátovou a Irenou Malou, vydanou v roce 1969. Souhlasím s tím, že téma by si už dávno zasloužilo zpracování nové, zohledňující nejnovější literaturu a zpřístupněné prameny. Zkoumání dějin okupace, odboje a nacistického teroru však po roce 1989 v české historiografii neustalo, jen bohužel citelně zmizelo ze zájmu pražských historických pracovišť (možná až na politické a kulturní dějiny okupace). Výzkum však velmi intenzivně pokračoval na některých regionálních pracovištích, např. v Ústí nad Labem. V regionálních sbornících vyšla řada nových studií, vzniklo i množství studentských prací na toto téma. Nevím, do jaké míry je zná Jan Němeček, ale zabývají se často i těmi tábory. Naposledy vydal na téma pochodů smrti na sklonku války rozsáhlou, velmi záslužnou encyklopedii ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět. A propos, drtivá většina Janem Němečkem zmíněných táborů a jejich poboček se nenacházela na území protektorátu, jak jeho vyjádření poněkud sugeruje, ale na území Sudet, připojeném přímo k říši. Nacisté se totiž obávali, že české obyvatelstvo v protektorátu by mohlo s převážně slovanskými cizími dělníky a zajatci solidarizovat.     

7/ A nyní k mé údajné výtce, že „čeští historici nejsou příliš ochotni dlouhodobě pracovat s historickými prameny“, jíž se cítil Jan Němeček, velmi zkušený editor pramenů (a v této oblasti i jeden z mých vzorů), osobně dotčen. Jedná se o dobrý příklad zkratkovitého způsobu, jak Týden zdeformoval to, co jsem ve skutečnosti řekl a hlavně myslel jinak. Měl jsem na mysli obecnou tendenci, že důkladná práce s rozsáhlými sbírkami pramenů není již bohužel příliš v módě. Zkrátka se to už nevyplatí. Mantinely vědeckých struktur (i těch grantových) jsou nastaveny tak, že podporovány a honorovány jsou spíše takové výstupy, které nevyžadují rozsáhlé vyhodnocení pramenů, roztroušených někdy na desítkách různých míst. Konjunkturu místo toho zažívají výsledky bádání, které se zakládají čím dál častěji pouze na zběžném procházení některých archivních kartonů, nebo jež si dokonce vystačí ražením nějakých abstraktních metatezí, založených převážně na přežvýkávání již dříve vydané literatury či nebezpečné ideologizaci dějin. Touto politováníhodnou tendencí je postupně upozaďován základní výzkum. Nemělo by nám to být lhostejné. Světlé výjimky, k nimž patří právě Jan Němeček a další pilní pracovníci Akademie věd, jen potvrzují obecné pravidlo.     

8/ Závěrem ještě jednou k tomu osvobození, které – byť to zní paradoxně – opravdovou svobodu nepřineslo, a k té nové okupaci, která… skončila vlastně kdy? Spojenečtí vojáci opustili Československo skutečně již na přelomu listopadu a prosince 1945, až na menší počet rudoarmějců, kteří mimo jiné hlídali přísně utajovanou těžbu uranu. Od té doby se opravdu o žádné okupaci cizí armádou až do roku 1968 již hovořit nedalo. Ale do kontextu konce druhé světové války patří také to, co někteří historici nazývají „prohraný mír“ či – ještě výstižněji – „sebesatelizace“ Československa.

Obr. Prezident republiky Edvard Beneš v salonku Nové radnice v Brně (12. května 1945). Zdroj: Archiv města Brna, fotoarchiv, album XXV, i.č. 34005

Tím druhým pojmem je míněno právě to, co jsme popsali již výše. Československé státní vedení, jež postrádalo plnohodnotnou demokratickou legitimitu, se trvale a zbytečně exkluzivně přiklonilo k Moskvě, a to zcela z vlastní vůle. Nevyplynulo to pouze z válečného strategického kalkulu (s tím, že československé území bude osvobozeno Sověty, počítal londýnský exil od prvních dnů okupace, tedy ještě dříve, než se Sovětský svaz stal válečnou stranou), ale také ze zklamání nad zradou západních spojenců Francie a Velké Británie v období Mnichova. Zvlášť pro Edvarda Beneše se stal „mnichovský komplex“ snad dominujícím motivem při formulování jeho zahraničně-politických postojů. Jako jediného dostatečně silného a spolehlivého velkého spojence přicházel pro Beneše v úvahu Sovětský svaz, jehož páté koloně KSČ připadala v obnovené republice od začátku vedoucí úloha. Stalinova říše začala od roku 1945 platit jako vzor také v armádě, na poli ekonomického a v mnohem dokonce i společenského uspořádání. Stala se promotorem české národně-socialistické revoluce, bez jehož pomoci by program radikální poválečné přestavby nebyl uskutečnitelný.

Bylo to oné lehkovážné vydávání se napospas velkému slovanskému bratru, v jehož souvislosti můžeme pro období 1945 až 1989 možná přece jenom hovořit o jakési „okupaci“. O okupaci duše bludnou představou, že jsme si vybrali partnera, který dodržuje dohodnutá pravidla a jenž je tak vyspělý, že u něho doma znamená dnešek již zítřek.

Střízlivé hodnocení skončení války nemůže proto pro nás Čechy dopadnout jinak než hodně dvojsečně. Rok 1945 přinesl osvobození a zároveň vědomé zakládání nové nesvobody. V tomto smyslu se tehdy konalo něco, co jedním slovem můžeme nazývat „onesvobození“.

Adrian Portmann